Jsme za půlkou našeho soustředění tady v Emirátech a
všem se nám zdá, že to letí zbytečně rychle. Na kanále už sice známe každou vlnku,
absolvovali jsme výšlap na místní kopec, vyfotili se u nejvyšší budovy světa,
máchali se v moři nebo se ztratili v největším nákupním středisku na
světě, ale pořád tady je co dělat a pomalu se blíží poslední týden…
Výlet do Dubaje byl vcelku vyčerpávající den. Sice jsme se
pořádně vyspali a vyrazili až po 10 hodině, ale v autě jsme strávili víc
jak 4 hodiny, když počítám cestu tam a zpět plus popojíždění po Dubaji. První
na programu byla pláž, na ní nebyli skoro žádní lidé a teplota moře super. Už
jsem viděl daleko hezčí pláže, ale bylo to potřebné osvěžení po cestě z Al
Ainu. Potom jsme vyrazili do nákupních středisek v centru Dubaje a
navigátora mi dělal Kuba Mrůzek. Ani nedokážu spočítat, kolikrát mě vyplašil za
jednu cestu přes centrum. V jednu chvíli povídá o nadjezdu a zařazení se
do pravýho pruhu a najednou „ ty vole“ , „ježiši“, „pane bože“ …. A podobný
výkřiky vždycky když viděl nadupanou káru. A protože mám pocit že jediná
nenadupaná kára byla ta naše tak si asi umíte představit kolikrát mě vylekal že
jedu blbě…
V nákupním středisku jsme zabili skoro půl dne a až se
setmělo, tak jsme se vymotali zázrakem ven z budovy a počkali si na
představení osvícených fontán před nejvyšší budovou světa. Nahoru do budovy
jsme se nedostali protože jsme podcenili, jak moc dopředu se to musí rezervovat
… týden je málo ;-) I tak jsme ale viděli spoustu velkolepých budov, ikdyž ne z ptačí
perspektivy… Snad příští rok.
Náš oblíbený podnik na oběd nás posledně pobavil, když děti
zdejšího kuchaře nám krátily čas čekání na jídlo svým vystoupením. Zhruba 4-5
letý kluk a holčička obíhali všechny sloupy okolo a schovávaly se před námi.
Holčička do toho občas tahala cihlu tvárnice a klučina měl v ruce větev z palmy.
Když měl pocit, že mu věnujem málo pozornosti začal větví zametat nebo s ní
bouchat o zem a mávat. Byly moc roztomilý a vydržely to celou dobu, dokud nám
kuchař nedonesl jídlo a děti neposlal hrát si za barák.
Výstup na místní kopec už mají za sebou asi všichni, co tu
někdy byli na soustředění a tak jsme nechtěli být první vyjímka. Za půl hodinky
jsme byli nahoře a udělali si tradiční selfie aby nám věřili, že i my tam byli.
Cesta dolů byla daleko náročnější, kameny byly dost často uvolněný a svah
celkem strmý. Možná jsme si taky mohli vybrat lepší čas než pravý poledne, kdy
slunce pralo jak divý… Ale máme to už za sebou a myslim, že už to nikdo z nás
podruhé nepůjde =).
Co se týká pádlování, tak už to pomalu začíná vypadat dobře.
Až se vrátíme do Prahy tak budeme mít jen tři týdny na úplné doladění formy a
hurá do Brazílie. Monika už si na pravou stranu věří celkem dost a to byl jeden
z hlavních cílů soustředění v teple. O eskymákách teď už radši nemluvím ;-) schválně si zkuste tipnout na jakým čísle se zastaví naše statistiky. Monča už se asi předběhnout jen tak nenechá. Ale je dobře že jezdí i těžký kombinace a nebojí se zvrhnutí....Janě pořád bohužel chybí síla, ale
to bude jěště na dlouho. Asi nebude nikdy extra silový typ, ale dohání to taky nebojácností a až si začne víc věřit na přehmat tak to bude dobrý... Kluci to tady maj jako na houpačce, jednou jezdí perfektně a jindy je to bída... Zase záleží hlavně na tom jakou postavim trať, ale musí si zvykat ... přeci jenom už sem stavěl i nominační tratě na závodech ;-)
V neděli budeme mít zase den volna , tak uvidíme co tu ještě podniknem
Fouky
Žádné komentáře:
Okomentovat