Těsně před odletem do Brazílie jsme měli takovou malou generálku v závodění v německém Markkleebergu. Ani tentokrát nás počasí nepřesvědčilo, že by jsme měli zůstat doma déle. Výsledky z Německa byly tak trochu od všeho něco, na jednu stranu radost z překvapivých umístění které sem nečekal, nadruhou starosti z odhalení nedostatků v přípravě a tudíž špatných výsledků pod očekávání druhých. Samozřejmě to neznamená žádnou pohromu, ale poučilo mě to abych se více před závody soustředil na určitější rozvoj technické zdatnosti... jinými slovy aby Monču tolik nežrali válce =D
Klika že Monika nepatří mezi typy lidí co po debaklu padají do depresí. Navíc když nás jen týden na to čekala cesta do jižní Ameriky.
Cesta letadlem byla úplně bez problémů a dokonce sem se i chvilkama vyspal. Což bylo docela důležitý, protože nás po příletu do Sao Paula čekala 1000 kilometrová cesta autem do Foz d'Iguacu. Měli jsme konvoj 8 aut se všemi loděmi. Při cestě do půjčovny aut (nebyla na letišti) jsme dostali školu o místních řidičích. Zařídili nám odvoz do půjčovny, nás 8 řidičů čekalo na dodávku a přiřítil se osobák pro 6 lidí plus řidič. Nasoukal nás dovnitř a v 9 lidech jsme rychlostí 110 na šedesátce vyrazili směr půjčovna. Zjistili jsme že tady budou předpisy asi trochu opomíjenou věcí.
fotka od Petra Binčíka - cesta na západ
Většinu času jsme porušovali v konvoji rychlost taky protože to za A bylo daleko a za B se nikdo nechtěl ztratit a to nebylo vůbec těžký když nás předjížděly i kamiony. Rada zkušenějších cestovatelů mluvit s policií zásadně česky se nám vyplatila, protože nám jedno auto stavěli, a když příslušníci zjistili že tady se nedomluví pustili auto bez pokuty dál. Stavěli jsme na oběd v takovým motorestu kde měli open bufet ve stylu "naber si cokoliv" cena byla za gramy ať už čehokoliv. My nečekali tak širokou škálu výběru dobrot a oni zase hladovou reprezentaci slalomářů z čech. Většinou všichni zkusili úplně všechno a pokladnímu asi museli oči přecházet když viděl banán koupající se v sosu s hovězím, na něm sushi a k tomu hranolky s čokoládovou polevou.
Do Foz jsme dorazili úplně všichni v pořádku a kupodivu i dohromady. Ubytování máme opravdu parádní. Máme na hotelu fitko, bazén, kulečník, fotbálek a další vychytávky na krácení volného času a našli jsme další restaurace ještě lepšího charakteru: All you can eat =) Hovězí už mi po týdnu leze i ušima nikoli však krkem. Máme už i oblíbenej pouliční bar, kam chodíme na tu nejsilnější caipirinhu jakou sem kdy pil. Výlety už jsme absolvovali třeba na vodopády na Brazilsko-Argentinské hranici a musim říct že krásnější padající vodu sem ještě neviděl =) Cestou na tu krásu člověk potká i spoustu podivných živočichů, motýlů a hezky se usmívajících brazilek. Ještě je v plánu navštívit místo kde údajně je tolik papoušků že vám sednou i na ruku.
Při vstupu do vodáckého areálu jsme dostali školení ohledně nešlapání na rejnoky, vyklepávání hadů z lodí, kontrolování botiček od pavouků a hlavně nenaštvat Čika ... což je podle "pověr" krokodýl Chico, který má přímo u kanálu teritorium. Jenže už je snad asi stejně mrtev takže se nemáme čeho bát =) Klidní jsme byli, protože na pavouky už jsme si zvykli v Austrálii a když jsou ti krokodýli pověra... Trochu jsme nechápali přítomnost "strážce bojky" což je kajakář na dvoumístném raftu, neustále křižující cestu kolem bojek po celou dobu tréninků. Prý střeží aby nikdo nejezdil za bojky (jsme totiž v přírodním parku s velmi striktními pravidly) ale místní říkají že odhání krokodýly. Že sou tam krokouši s námi už určitě jsme si mohli být jisti hned den na to. Přestala téct voda a tréninky byly odloženy na neurčito. Podle pořadatelů vjel do lopatek čerpadla 3 metrovej krokodýl a rozbil jim to prevít =) Dva dny se pádlovalo jen na oleji a pak naštěstí čerpadlo zprovoznili a mohlo se zase vesele pádlovat i na divoké vodě. Vody je ale bohužel nedostatek a tak má každá výprava nárok pouze na hodinu denně. Snad nám to bude stačit na natrénování všech technických pasáží, kterých tu určitě pár je.... v prostředku trati je nepříjemný válec (hlavně pro děvčata) a v pár vracácích málo vody na pořádný záběr. Na vše co se kolem areálu děje dohlíží Čiko, kterýho předevčírem natočil švícarský trenér v zátoce pod kanálem a hned to dal na facebook takže už ho všichni známe podle obličeje a můžeme si na něj dát pozor... není dokonce ani větší než Monča takže jsme v klidu. Kolem areálu pobíhá stádo Kapibar a pro nás je to docela atrakce, protože jsme skoro nikdo podobný zvíře nikdy neviděli. Kolik už má za poslední týden slalomářů profilovou fotku s Kapibarou nemá ani National Geografic.
To by bylo pro začátek asi vše... těším se na týden s číslem 2 ;-)
Tady je ještě odkaz na první vlaštovku videí z Brazílie =)
Žádné komentáře:
Okomentovat